Stanislav Březík

Pokud se vysloví jméno Standa Březík, řada lidí v Želechovicích i Lužkovicích si ihned vzpomene na nesmírně obětavého a veřejně činného člověka, který významnou část svého života věnoval práci s mládeží ve sportovních klubech, ale i muže, který do našeho kraje vnesl pojem „skauting“ a svým vysokým morálním kreditem mu dal smysl. Kdo „Stana“ poznal, jistě měl také možnost zaposlouchat se do jeho vzpomínek na daleké země, ve kterých pracoval a cestoval. Celý svůj bohatý život pak zmapoval do stohů ručně psaných kronik, fotografií a filmových nahrávek. Osobně jsem se Standou poprvé přišel několikrát do styku, když po revoluci spoluobnovoval želechovický Junák, v klubovně na sokolovně či na tábořišti v Hlemýždím údolí. Každoročně pak již řadu let patří k milé tradici jej navštívit na Štědrý den s plamínkem Betlémského světla.

Budeme-li chtít, Stando, zmapovat Tvou práci s mládeží, jak daleko do minulosti se musíme vrátit?

Všechno začalo Skautem. Měli jsme tehdy s Oldou Hutěčkou a mými bratry Frantou a Rudou spolek s názvem sestaveným z prvních písmen našich křestních jmen – „FORS“. Skautské hnutí se k nám dostalo ze Vsetína, ale teprve na Zlínsku se zpopularizovalo a dostalo se i do okolních vesnic. My jsme se do toho v uvedeném složení pustili hned, jak se uvolnily poměry po ukončení války 1.června 1945.V době vrcholu bylo jen v Lužkovicích 120 Skautů, téměř v každém domě byl někdo zapojen. V Želechovicích byli hlavními organizátory Mirek Krajíček a Evžen Bartoň. Jezdili jsme na tábory, na různá místa, jednou to bylo Hovězí, jindy Jindřichův Hradec (tehdy jsme cestovali dvěma vagony, nakládalo se v Lípě na nádraží).

Spoustu aktivit jste však pořádali i přímo doma…

Měli jsme stálý tábor v Boří pod Jurým, který jsme pojmenovali po zakladateli Skautingu Baden Powellovi. Konaly se zde oblíbené táborové večery s ohněm, hrami a připravenými scénkami pro veřejnost. Založili jsme tzv. „Podřevnickou flotilu“ – 7 lodí s ptačími jmény (Kormorán, Albatros, Jestřáb…), loděnice byla za mateřskou školkou a plavili jsme se mezi splavem a mostem.

Pak přišel rok 1948 a následné zrušení řady mládežnických organizací, Sokola, Orla, Skaut nevyjímaje

Samozřejmě, byla to přece původem britská organizace. Já jsem pak vykonal vojenskou službu. Protože jsem měl vztah k letadlům (létal jsem na kluzáku ŠK 38 na lužkovském letišti na Cecilce (v místě dnešní průmyslové zóny a přilehlého svahu), udělal jsem konkurz u Čs. akademie letectva v Praze a dostal se k letectvu ve Valašském Meziříčí. Protože jsem však do dotazníku uvedl příbuzné v USA, bylo mi zakázáno létat. V roce 1953 jsem se vrátil z vojny a chtěl jsem něco dělat pro děti a mládež. Tajně jsem se setkal s Rudolfem Plajnerem a ten mi řekl asi toto „Když nám zrušili Junák, pracujte s mládeží
pod hlavičkou jiných organizací.“ O rok později, v roce 1954 jsme založili tradici dětských dnů pro Lužkovice a Želechovice, která se v obou obcích udržela až do dnešních dnů. Akce se konaly v Lužkovicích na návsi, ale i v Želechovicích pod Sokolovnou. Atrakcí byla celá řada – koloběžkové a cyklistické závody, střelba ze vzduchovky, vystoupení Mateřské školky, postupně se přidávali hasiči, motocyklisté i výsadkáři. Pamatuji si, jak jeden dorazil na místo celý mokrý po dopadu do Dřevnice.

Dál jsme se věnovali sportu. Od roku 1943 bylo v Lužkovicích vybudováno nové fotbalové hřiště poté, co se Lužkovjané oddělili od Želechovic. Těm sloužilo staré hřiště na pozemku pana Světlíka na Nádražní ulici na Monaku, to však bylo z důvodu nové výstavby domů zrušeno a oba sportovní kluby se opět spojily, tentokrát již na hřišti lužkovickém. Hráli jsme dokonce 1.A třídu. Od fotbalu se oddělil hokej. Získali jsme tehdy v roce 1956 pozvánku od svazu, zda se nechceme zúčastnit turnaje o pohár MěNV. Proto byl zřízen oddíl hokeje, měli jsme kluziště za školkou pronajaté od Evžena Trunkáta, Franta Malaník svařil branky a součástí byly i střídací lavice. Předsedou byl Petr Malaník a nejlepších výsledků jsme dosáhli v době, kdy hráli bratři Červenkovi a Jarda Ušela.

Důležitou kapitolou v Tvém životě byl pobyt v zahraničí, v té době možnost spíše ojedinělá…

To ano, Československo bylo hermeticky uzavřeno. Byl jsem vyučený obuvník a v rámci mezinárodní spolupráce jsem byl ze Svitu vyslán do zahraničí učit tomuto řemeslu místní dělníky. Původním cílem byla Bolívie, avšak vlivem politických událostí došlo
ke zrušení investice do strojů ze strany zákazníka. Dostal jsem se tedy postupně do Egypta, Sýrie a Alžírska, kde jsem strávil celkem 3 a půl roku. Získal jsem řadu zkušeností, naučil se anglicky a francouzsky, dost jsem cestoval, vylezl jsem na samotný vrchol Cheopsovy pyramidy, v Sýrii si naše skupina pronajala loď a propluli jsme místní pobřeží. Všude jsem aktivně provozoval Skaut a v Egyptě dokonce spoluzakládal fotbalový klub. V Alžírsku jsem strávil více než rok i s manželkou a oběma dětmi, dcera zde i chodila do školy. Moc se mi líbilo, jak byly děti současně vzdělávány ve dvou jazycích. V učebnici měly vlevo text arabsky, vpravo francouzsky. Vraceli jsme se v roce 1968, v době kdy u nás již působila vojska Varšavské smlouvy, spousta lidí emigrovala a my jsme se vraceli domů, přestože jsem měl možnost si pobyt prodloužil či odcestovat do Anglie. Měl jsem však nemocné rodiče a chtěl jsem strávit jejich poslední roky s nimi.

Děkuji, Stando, za rozhovor, přeji Ti hodně zdraví a životního elánu a věřím, jak jsme se domlouvali, že se nám podaří uspořádat výstavu Tvých kronik, protože by bylo škoda takové poklady neukázat veřejnosti.

Pavel HURTA