POVĚST O ALOISI VRATIŠOVI

Příběh, který budu vyprávět, se možná stal, možná ne. Tak či onak, pravdou zůstává, že se mnohokráte opakoval v lidských dějinách. Ztište se tedy a poslyšte události dávných dob, časů velmi těžkých, tvrdé práce, nemocí a nepřátelství mezi lidmi, ponurých časů kdy bylo celé království rozvráceno válkami a nespravedlivou vládou. Lidé se báli a vzájemně si nedůvěřovali, na každém větším kopci pak stála šibenice, kde končilo svůj život, často i bez soudu, mnoho nešťastníků.

Ztište se tedy a poslyšte příběh o muži, který se vymykal své době a přinášel plamínek světla do tmy a chladu lidských vztahů, žil svůj život pro druhé a nebál se jej obětovat. Přesto však nebyl přijat a zlem mu byla jeho láska opětována. Poslyšte příběh o lidské nenávisti, předsudcích a tvrdosti smýšlení srdcí, ale také o veliké oběti a odpuštění, poslyšte příběh o muži jménem Alois Vratiš.

Klid teplé letní noci byl nemilosrdně přerušen hlasitým křikem. V údolí Želechovic, v blízkosti Dřevnice, kde byla později vystavěna papírna, stálo několik chaloupek chudých řemeslníků. Dřevěné stavby, postavené v těsné blízkosti, zachvátil požár. Ohnivé jazyky šlehaly na všechny strany a přeskakovaly z jedné střechy na druhou. Lidé v hrůze vybíhali ven, snažili se rychle nosit vodu a zachránit své živobytí. Jejich snaha však byla marná, ohnivý kohout již pevně a nezadržitelně vládl v tomto malé království. V jednom z domků však zůstalo malé dítě, půlroční chlapeček. Nikdo se neodvažoval vrhnout se tváří v tvář do hořícího domku a osud miminka se zdál být zpečetěn. V poslední chvíli se však objevil statečný Alois Vratiš, vylil na sebe dvě vědra vody a skokem se vydal k souboji se smrtícími plameny. Ač tomu stěží kdo mohl uvěřit, mladík za chvíli podával zachráněného chlapce do rukou vděčné maminky. Sám však byl těžce poznamenán silným nepřítelem, do té doby milý a přívětivý obličej utrpěl těžké popáleniny, které jej poznamenaly až do konce jeho dnů. Dlouho se téměř bez pomoci zotavoval než byl konečně schopen vrátit se mezi lidi. Jak bolestný však byl návrat? Více než žhavé plameny pálily posměšky a nadávky lidí. Pro zohyzděný obličej jej nenáviděli. Kde byla vděčnost za statečný čin a záchranu lidského života? Jediná matka zachráněného chlapce se k němu chovala přívětivě a jako poděkování mu dala malý stříbrný křížek, rodinnou památku po předcích. Nikdo jiný se však k němu ani nepřiblížil a děti na něj pokřikovaly a házely kamení. Nebylo již déle snesitelné zůstávat ve vesnici. Aloisi Vratišovi nezbylo nic jiného než odejít, pryč od lidí, daleko od posměchu a urážek.

V údolí mezi Lužkovicemi a Klečůvkou se rozkládal divoký nespoutaný kraj, plný zvěře, mohutných staletých stromů, točitých potůčků s vodopády a bažinami. Pověrčivý lid se sem bál chodit, protože věřil, že zde žijí duchové, strašidla a bludičky. Nikdo už neví, jak tyto pověsti vznikly, ale díky nim se tu zachovalo panenské, lidskou rukou nedotčené údolí, kde našel svůj nový domov na dalších čtyřicet let i Alois Vratiš. Nikým nerušen a neobtěžován zcela splynul s divočinou. Ač ne vlastní vůlí a přáním, proměnil se v poustevníka. Velmi ho bolely všechny události minulých dnů, ale nebylo již cesty ani sil pokusit se o návrat. Naučil se žít v tomto nádherném kraji, živil se divokými rostlinami, semeny, kořínky a jinými plody, občas ulovil i nějakou zvěř či rybu, kterých byly potoky plné, dokázal vystavět chráněné obydlí, ve kterém překonal i nejtvrdší mrazy. Stal se součástí přírody a zbystřily se všechny jeho smysly, každý pohyb, zvuk či pach mu dávaly smysl. Zachoval si však svou jemnou povahu, lidem dávno odpustil a nebyla v něm ani trocha zášti či touhy po pomstě. Držela ho jeho křesťanská víra a vedení učením Ježíše Krista, každý večer, když slyšel deset klepnutí zvonu ze vzdáleného želechovského kostela, zaklekl k modlitbě. Jednou našel zraněného netopýra, měl zlomené křídlo, uzdravil jej a toho léta mu večer sedával na rameni. Bylo to již velmi dávno, co Alois Vratiš odešel do Údolí duchů a v okolí již na něho nikdo nevzpomněl. Tehdy se do Želechovic provdala mladá žena, která neznala pověsti o tomto tajuplném místě. Vydala se jednoho dne sbírat bylinky a dostala se i do těžce přístupného údolí. Najednou se jí před očima objevil zvláštní obraz. Na velkém kameni u meandru potoka seděla podivná postava, oblečená jako člověk, avšak v obličeji…ne, určitě se nemohlo jednat o lidskou bytost. A na rameni seděl velký netopýr. Ani se neotáčela a rychle odtud běžela pryč. Ve vesnici pak pověděla o svém zážitku. Muži se sešli a domlouvali se, co podniknou. Vždyť nemohou stále tolerovat tento opomíjený kraj a bytosti v něm žijící. Tolik se toho přece mezi lidmi povídá, jaká podivná stvoření tam žijí. Mohou přece ohrožovat okolní vesnice, celé rodiny a děti. Bylo rozhodnuto na nic nečekat a ihned se vydat zničit toho netvora, který byl dnes pozorován, i mnohé další. Do čela se postavil Josef Vystrka, krutý a nemilosrdný muž, jehož nikdo neměl v lásce. Byl však znám svou rozhodností a tvrdostí beze strachu, což jej předurčovalo pro tento úkol více než kohokoliv jiného. Blížila se desátá hodina večerní a Alois Vratiš se chystal k pravidelné modlitbě, když uslyšel blížící se štěkot psů, doprovázený světlem z pochodní mužů, kteří se vydali pod rozbouřenou noční oblohou násilně ukončit jeho život. Ihned pochopil, oč tu běží, podvědomě jakoby tušil, že to jednou musí přijít. Začal tedy utíkat hlouběji do lesa, ale jeho pokročilé stáří mu již nedovolovalo zvítězit nad takovou převahou. Byl spatřen a začalo pronásledování. Veškerá naděje se vytrácela, když tu se objevil jeho věrný netopýr. Chvíli letěl před ním a brzy usedl na větev mohutného dubu. Zvláštní pohnutí v mysli Aloise Vratiše jej přimělo následovat svého přítele. Vylezl na druhou větev v koruně staletého stromu a v tom spatřil svou záchranu. Starý dub měl uvnitř vykotlanou dutinu a jediný přístup byl shora, což bylo i příčinou, proč o tomto úkrytu, kde přebývali jen netopýři, nevěděl. Neváhal a schoval se na tomto místě. Všichni muži i psi marně pátrali po tom, kterého měli ještě před chvílí na očích a který se jim najednou ztratil. Skutečně to musel být duch. Unavené a vystrašené srdce starého Aloise Vratiše však již nevydrželo takový nápor a Netopýří dub, který mu poskytl úkryt, se mu stal i rakví. Snad právě v ten okamžik šlehnul z nebe blesk a zasáhl Josefa Vystrku. Pronásledování skončilo a muži se vraceli domů i s těžce zraněným vůdcem. Ten, za kterým se hnali, může dále tiše odpočívat uvnitř Netopýřího dubu. Byl večer, 25. srpna. Historie se znovu zopakovala. Josef Vystrka přežil zásah bleskem, ovšem i jemu zůstaly na obličeji popáleniny, stejně jako kdysi Aloisi Vratišovi. A také i k němu se lidé zachovali s podobným opovržením. Pět let ve vyhnanství ho však změnilo k nepoznání. Přemítal o svém dosavadním životě, bezohlednosti a tvrdosti ke svým bližním a rozhodl se napravit způsobené příkoří, kterého se dopouštěl. Vrátil se zpět a po čase, i přes jeho zranění, se s ním lidé naučili žít. Pro své mnohé schopnosti se později stal rychtářem. Po dlouhých letech pořádali páni v okolí loveckou výpravu, které se účastnil i Josef Vystrka. Jezdci na koních pronásledovali zvěř, když tu se dostali k hluboké rokli, kde se museli zastavil, neboť s mohutným hlukem se přímo před jejich očima odlomil uhnilý kus staletého dubu. Větve těžce dopadly na dno rokle a odkryla se vysoká dutina, ukrývající na svém dně kostru člověku pevně svírajícího malý stříbrný křížek. Muži udiveně hovořili o tom, co se právě stalo, avšak jeden z nich mlčel. Byl to Josef Vystrka, kdo se se slzami v očích blížil k Netopýřímu dubu. Teď mu teprve docházelo mnohé, nejen, že si uvědomil, že člověk uvnitř dutiny je tím, koho před lety pronásledoval, ale teď už i věděl, o koho se jedná. Vzpomněl si, jak mu maminka často vyprávěla o jeho zachránci, který ho jako malého chlapce vynesl z hořícího domku a sám pak utrpěl těžká zranění. Dala mu tehdy na poděkování malý křížek, on však poté velmi brzy zmizel, aniž by komukoliv něco řekl. Nikdo jej pak už nespatřil. Josef Vystrka pochopil, že má před sebou kostru člověka, kterému vděčí za svůj život a jemuž způsobil tolik bolesti. Nechal pak na místě Aloise Vratiše pohřbít, v blízkosti zakopal křížek, vedle starého dubu vysadil nový a celé údolí, do té doby zvané jako Údolí duchů přejmenoval na Vratišov. Po mnoho generací pak lidé s úctou chodili navštěvovat hrob Aloise Vratiše, přinášeli čerstvé květiny a povídali si o dávných událostech. Každoročně, vždy 25. srpna v deset hodin večer sem přicházeli poslouchat ze všech stran se ozývající tlukot srdce toho, kterému kdysi toto údolí patřilo a kdo byl nucen tady, daleko od lidí, sám žít uprostřed divočiny, protože ti, které miloval a pro které tolik udělal, ho zavrhli. Jak často se tento příběh později v mnoha podobách opakoval, když pro nemoci, vzhled či barvu kůže byli mnozí odsuzováni a odmítáni.

Ještě jedno tajemství však je spojeno s příběhem o Aloisi Vratišovi. Přestože se o to různí dobrodruzi pokoušeli, dodnes nebyl objeven stříbrný křížek, zakopaný v blízkosti Netopýřího dubu. Kdo prý jej objeví, dozví se velké tajemství dávno zapomenutých časů.

Pavel Benedikt Hurta, září 2010, Želechovice nad Dřevnicí