Že může jít i o organismy podstatně větší, ptáky, savce a z říše rostlin dokonce o velké stromy, chci dokázat tímto článkem. Pravda, naše parky a botanické zahrady jsou plné cizokrajných dřevin, ve kterých se orientují většinou jen odborníci, ale přesto jsou i takové, jež jsou na našem území původní a s historií našich předků pevně spojeny. Když vyslovíme název „oskeruše“, mnoho lidí vůbec nebude vědět, o čem je řeč a ti, kteří přece jen zareagují, řeknou: „Jo, oskoruše, z těch je výborná pálenka!“ Co kdo z nás ale ví o tomto velikánovi v říši stromů? Budou to nejspíše jen útržky, protože jeřáb oskeruše (Sorbus domestica), na Valašsku zvaný nejčastěji „oskoruša“ je skutečně stromem vzácným a zasluhuje velkou pozornost. Nebudu se pouštět do nekonečných vědeckých debat, zda je či není původním moravským druhem, i když obecně ve střední Evropě určitě. Pravdou však je, že naši předkové jej důvěrně znali po dlouhá staletí a využívali jeho plodů a dřeva. Pokud jde o plody (malvičky), velikosti menšího ořechu a tvaru buďto kulatého nebo hruškovitého, ty měly vždy bohaté využití za účelem sušení a strouhání na buchty, k výrobě kompotů a ovocného vína a, což je jistě nejznámější, k pálení vynikající oskerušovice, klenotu mezi našimi destiláty. Plody ovšem musejí být přezrálé na hniličku.
Na otázku, proč je těchto stromů dnes tak málo, odpoví příroda sama. Je úžasné, jak to bylo dobře promyšleno. Strom, jako každá rostlina se potřebuje množit a rozšiřovat, pokud možno co nejdále od místa matečného organismu. Proto jsou v plodech oskeruší přítomny kyseliny, bránící vyklíčení semen u paty stromu. Pokud však tyto plody požijí ptáci, v jejich trávícím traktu se kyseliny rozloží a semínko může úspěšně vyklíčit na místě možná celé kilometry vzdáleném. A tak dříve oskeruše rostly v lesích, na mezích a kolem polí a vinohradů. Uměle je pěstovat a sázet na potřebná místa do sadů a zahrad bylo takřka nemožné. S rozvojem velkoprodukčního zemědělství, rozoráváním mezí a mýcením remízků, bylo mnoho stromů, včetně mladých a nadějných jedinců odstraněno. Pravdou však je, že už i v té době byly oskeruše poměrně vzácné. Naši předkové ale v přírodě využívali snad vše co jim nabízela a dřevo těchto listnáčů nebylo žádnou výjimkou, ba naopak. Málokdo ví, že se jedná o strom s v Evropě nejtvrdším dřevem, které má i jiné jedinečné vlastnosti, jako například odolnost proti vodě a vzdušné vlhkosti. O jeho využití pro konstrukce futer a stropů ve vinných sklepech, hudební nástroje či dokonce dřevěné uhlí si dnes můžeme jenom vyprávět.

Jeřáb oskeruše je však i strom nesmírně krásný z pohledu estetického a krajinotvorného a to zejména proto, že se vesměs jedná o staré (i několik stovek let) vzrostlé jedince s mohutnou korunou, dominující v blízkostech pasekářských usedlostí. V posledních letech prudce roste zájem o tento mnohde již zapomenutý rostlinný druh. Oskeruše byla dokonce vyhlášena stromem Slovácka, kde je poměrně více rozšířena než u nás. Ovšem i Valašsko je s ní pevně svázáno, o čemž by jistě mohly vyprávět předešlé generace. A díky jim se dnes můžeme těšit pohledem na mohutné jedince i v našem kraji, ať už se jedná o starý a krásně rostený strom pod Drdolem, kousek nad Pešlákem, v místě zvaném Hnojník, nad mysliveckou chatou, několik starších oskeruší se nachází také na Pasekách, na Lužkovsku zejména ve Vratišově, kde je však mnohem hojnější další příbuzný z rodu jeřábů, totiž Jeřáb břek (Sorbus torminalis). Ten je zastoupen několika vysokými stromy, skrytými v lesním porostu. Pokud máte zájem a chuť objevovat tyto poklady naší přírody, doporučuju vycházku do okolí. Pak nám můžete napsat a třeba se nám vzájemnou spoluprací podaří vytvořit přehled o výskytu těchto stromů na území Želechovic a Lužkovic.

Příjemný předvánoční čas přeje Pavel Hurta.

Pavel Hurta, Želechovice nad Dřevnicí, prosinec 2005