Původně jednodenní výjezd do Vídně byl postupně rozšiřován o další koncerty, takže v posledních letech děti zpívají ve třech dalších městech. Letošní putování zahájíme, tak jako v loňském roce, koncertem v Želechovicích, odkud pochází zakladatel sboru pan Alois Motýl a kde se generace šumperských zpěváčků vždy setkávaly s výborným publikem a vřelým přijetím.

 

Koncert proběhne ve středu 14. prosince v osmnáct hodin v kostele

sv. Petra a Pavla v Želechovicích.

 

O den později, ve čtvrtek 15. prosince v deset hodin v kostele sv. Petra a Pavla v Želechovicích proběhne koncert pro žáky zdejší ZDŠ.

 

V devatenáct hodin vystoupí Motýli v kostele Panny Marie pomocnice křesťanů na Jižních Svazích ve Zlíně. Prostředí nedávno postaveného kostela a pozorné publikum nás zaujalo v loňském roce natolik, že se sem opět velice rádi vrátíme. V pátek 16. prosince překročíme hranice a budeme pokračovat dále do rakouského Ebreichsdorfu, města, které je jedním z partnerských měst našeho Šumperka.

V sobotním dopoledni si nenecháme ujít předvánoční Vídeň a odpoledne již zmiňovaný koncert na českém velvyslanectví.

Doufáme, že i v letošním předvánočním čase zpívání našich dětí potěší mnohá uspěchaná srdce, a že hodinka strávená poslechem hudby staré i soudobé, adventní a duchovní, autorů českých i zahraničních, bude pro všechny posluchače příjemná.

 

 

 

Pár slov o sboru

Šumperský dětský sbor byl založen v roce 1962. Pod vedením svého zakladatele Aloise Motýla prošel sbor strmým vývojem. Syn Aloise Motýla – Tomáš Motýl v práci se sborem pokračuje v současnosti.

Umění sboru bylo oceněné četnými prvenstvími v domácích i zahraničních soutěžích. Sbor se také zúčastnil celé řady mezinárodních sborových festivalů.

Dnes je Šumperský dětský sbor dobře organizovanou sborovou školou, která je součástí Základní umělecké školy a Domu dětí a mládeže Vila Doris města Šumperka. Na 230 dětí ve věku od šesti do osmnácti let zde pracuje ve čtyřech samostatných sborech. Nejvyspělejší z nich, osmdesátičlenný koncertní sbor se doma i v zahraničí prezentuje pod jménem Motýli Šumperk. Repertoár tohoto tělesa tvoří široká oblast hudby od dob nejstarších až po současnost, jakož i množství lidových písní národů celého světa.

Motýli mají každý rok více než padesát koncertů. Poslední dvě sezóny zpestřila vystoupení v televizi: Motýli účinkovali spolu s nejlepšími českými dětskými sbory při slavnostním otevření Sazka arény (2004), zpívali v přímém přenosu adventního koncertu z Břevnovského kláštera (2004). Před dvěma lety vystoupili v Poslanecké sněmovně PČR a  pravidelně koncertují na velvyslanectví ČR ve Vídni.

V roce 2004 sbor získal cenu Günther Erdmann Preis za nejlepší provedení soudobé skladby na festivalu Frölich Sein und Singen v německém Halle. Nejčerstvější zážitky mají Motýli z posledního koncertního zájezdu do Velké Británie (červen 2005) v rámci kterého vystoupili v i Evropském parlamentu v Bruselu.

 

 

 

Program koncertu:

 

Adventníí zpěv - Ejhle, Hospodin přijde (příchod)

 

Antonín Tučapský (*1928) - Laudate Dominum (z cyklu Sonoris vocibus)

 

Petr Eben (*1929) - z Truvérské mše

Vstup

Mezizpěv

Obětování

 

Ilja Hurník (*1922) - Deo gratias (z Missa vinea crucis)

 

anonym (2.pol. 15.st.), arr. Pavel Jurkovič - In natali Domini

anonym z 15. stol., arr. Pavel Jurkovič - Collaudemus Christum regem

anonym z konce 14. stol., arr. Pavel Jurkovič -   Dies est laetítiae

 

Miroslav Raichl (1930-1998) - Tři staročeské duchovní kantilény

 

Vigilanter melodum

Mater sanctissimi Regis

Danielis prophetia

 

Adam Michna z Otradovic (1600-1676) - Andělské přátelství

 

Karel Blažej Kopřiva (1756-1785) - Salve Regina

 

Šamotulský kancionál (arr. Vladimír Kovářík) -   Jen to samo

 

Michelangelo Grancini (1605-1669 - Dulcis Christe

 

Francois Couperin (1668-1733) - Laudate pueri

 

arr. Tomáš Motýl - Dvě písně času předvánočního

Zavítej k nám, dítě malé

Byla cesta, byla ušlapaná

 

Antonín Tučapský (*1928) -  Sonoris vocibus (výběr z cyklu)

 

Tuta canit Michael

Omnis mundus jocundetur

Laudate eum

 

Otmar Mácha (*1922) - Hymnus

 

 

 

Následující převzato ze Společenského měsíčníku města Šumperka „KULTURNÍ ŽIVOT ŠUMPERKA, září 2005

 

ANGLICKÁ MOZAIKA

 

WÜRZBURG

            Poprvé jsme se posadili, poprvé usnuli, poprvé se probudili doma v autobuse a poprvé dorazili do cílové stanice dnešního dne, do města Würzburgu. Přistáváme pár metrů od zadního vchodu do Marienkapelle, pozdně gotického kostela. Profesor Ullmann, dobrá duše celé akce, čeká. Uvnitř v tichosti stavíme sborové stupně, naši nejoblíbenější stavebnici.            S připravenými chlebíčky se před koncertem můžeme pouze vyfotit. Ještě posledních pár minut, seřadit, atmosféra houstne a hrr na ně! Téměř všechna místa k sezení jsou plná, zpívá se krásně. Obecenstvo pozoruhodně rychle taje. Je příjemné pozorovat, jak starší pánové pozvolna zapomínají na svá rozkoukaná fotbalová derby, dámy přestávají mít ustarané obličeje a děti, které jsou vždy nejlepším indikátorem naší sdělnosti, jsou tiché, jako by to ani nebyly děti. Nezapomenutelná paní, které při italské písni málem vypadly zuby, s námi dokonce zpívá celou německou lidovou a pamatuje si všechny čtyři sloky. Po doznění posledních tónů přichází tradiční nedefinovatelný pocit, říkám tomu plná hlava štěstí. No vážně, trvalo celých patnáct minut, než jsem si znovu vzpomněla na ty čekající chlebíčky. Spinkat se jde do rodin.

 

FORMULE

            Dalších osm nocí bydlíme v hotelích Formule 1. Na chodbě se nacházejí unikátní záchody a sprchy, které se po každém použití tři minuty a sedm vteřin samy desinfikují. Tato skutečnost je sice pozoruhodná, nicméně pro autobus plný akutních případů jaksi nepraktická.

            Také jistá temperamentní Italka o tom seznala své. Vyběhla tryskem celé patro a s radostnou nadějí v očích vrazila do dveří s příslušnou cedulkou, nedbajíc červeného světélka nad nimi. Vlastně jsem nikdy nikoho neviděla onu místnost v tak krátké době opustit. Provlhlá nešťastnice si pak nechala vysvětlit, že musí počkat na zelenou kontrolku. Vyzkoušela tedy své štěstí na zelenou, ale zapomněla zamknout, tudíž jí nesvítilo světlo a ze strachu před opětovnou sprchou znovu kvapně vyrazila ze dveří. Napotřetí již bylo vše, jak má být, jenže srdečná paní po uzamčení znovu odemkla a vystrčila hlavu, aby mi poděkovala za pomoc. Než se stihla uzamknout, byla opět celá mokrá. A tak ubohá dvakrát desinfikovaná žena vyrazila naposledy ze dveří se slzami na krajíčku a italskými nadávkami na jazyku. Nikdy více jsem ji už nespatřila.

 

BRUSEL, ANTVERPY, GENT, BRUGGY

            Po několikatýdenním domlouvání jsme ještě ráno nevěděli, zda nás v Evropském parlamentu pustí alespoň do předsíně. Najednou telefonát, který nás  kvapně vyžene ze zábavního parku Minieurope, protože za dvě hodiny máme v této instituci zpívat. Cestou ještě máváme čínskému a japonskému pavilonu v parku Expositions a projíždíme kolem královských zahrad, paláce a kaple směrem k místu, kde se spolu s parlamentem EU na výsluní vyhřívají také budovy Rady ministrů a Evropské komise. Odpoledne katedrála, Grand place a čurající chlapeček.

            Pošmourné ráno. Na studené nábřeží řeky Scheldy vylézáme z autobusu rychlostí večerníčkového králíka Bobka z klobouku. Vítá nás typický rybí závan přístavního města, který se stává naším věrným průvodcem při prohlídce historického centra Antverp, města s dlouholetou tradicí obchodu s diamanty. Naším hlavním cílem je antverpská katedrála, k jejímž největším lákadlům bez pochyby patří čtyři plátna malíře Petra Pavla Rubense. Vitrážová okna zde vyprávějí příběhy o pohnutých osudech města. Chce se nám zpívat, což je usměvavým uniformovaným pánem mile dovoleno. Než se však stačíme nadechnout, přiběhne jiný pán s tím, že se zpívat nesmí. Hm, asi by to tu po těch letech spadlo. Směřujeme tedy k domu již zmiňovaného barokního umělce Petra Paula Rubense.      

Rychlým výsadkem vedle obrovské gentské knihovny zahajujeme další etapu dnešního putování. Krásně upraveným a čistým městem míříme ke katedrále, kterých nebudeme mít snad nikdy dost. Ta místní uchovává proslulé dílo bratří Jana a Huberta van Eyckových, Gentský oltář. Ano, i české děti se o tomto skvostu ve svých estetických výchovách učí. Škoda že zakázali fotit, my bychom tak rádi. Na oplátku nám však zdejší zřízenec dovolil zpívat, vida, tady se nás nebojí.

            Dnešní poznávání končíme v Bruggách, klidném městečku plném domků z červených cihel, úzkých kanálů s mosty, koňských povozů, parků a uzoučkých uliček. V parčíku potkáváme pána, který si sem přišel zahrát na příčnou flétnu, jen tak, zcela bez vedlejších úmyslů seděl a hrál si. Zatímco jsme zkoumali zdejší zmrzlinu, dospěláci nakupovali pravé belgické čokoládové bonbóny, prý abychom tu Belgii taky ochutnali.

 

TRAJEKTEM DO SPOJENÉHO KRÁLOVSTVÍ

Trajekt znamená: Údiv nad přesností připlutí k nájezdové plošině. Interiér jako v nákupním středisku. Spousta okouzlujících racků nad námi, jen aby se nerozhodli být nevkusní. Drzé chování kapitána, který neomaleně otočil loď a my tak mohli koukat jenom dozadu. Vzdušné účesy celého osazenstva. Legendární bílé útesy doverské při ranním slunce svitu. Paráda!

            My, kdo čekali sychravou a deštivou Anglii, my, kdo máme plné kufry mikin a deštníků, my, kdo jsme letos na venkovní bazén ještě ani neměli možnost pomyslet, se dnes před obědem v pobřežním městečku New Romney parádně koupeme ve vodách kanálu La Manche. Báječně sluncem prohřáté odpoledne pokračuje prohlídkou starobylého opevněného městečka Rye. Ve své historii bylo dlouhou dobu důležitým přístavem, dnes však leží téměř dva kilometry od pobřeží. Z věže kostela s nejstaršími hodinami v Anglii obdivujeme hrázděné, pravděpodobně stále obývané na sebe namačkané domky. Vstupují do ulice pod naprosto nepravidelnými úhly. Kočičí hlavy, břečťanem porostlé vchody, pestré květiny.

 

HYTHE

Slunce už visí dost nízko nad obzorem, když dorážíme do Hythe, místa konání dnešního koncertu. Vítá nás paní Asha Martin, dáma přes svůj požehnaný věk stále šarmantní, která spolu s manželem za půl století pozvala, nechala zahrát či zazpívat, ubytovala a trochou peněz podpořila přes dvě tisícovky českých muzikantů směřujících z na britské ostrovy. Tentokrát se postarala o nás. 

            Na faře krásného maličkého kostelíku máme připraveno občerstvení s místy až exoticky chutnajícími delikátními rybími a jinými pochoutkami. Zkouška před koncertem dopadla velmi podivně, tudíž byl koncert prakticky odsouzen k tomu, aby dopadl dobře, což se pak také stalo. Ke konci také pějeme chválu na obrovská otevřená vrata za našimi zády, takže přes tropické teploty bylo dnes kyslíku dost i na nejvyšším prkně. Díky neznámý dobrodinče!

Po koncertě s námi zapředla hovor jedna z horlivých posluchaček, tamější řádová sestra ve věku 103 let. Se zaujetím v očích vykřikovala, že bychom klidně mohli zpívat v proslulé americké Carnagie Hall. Taky si myslím. Její patrně o něco mladší sestra pak zůstala trochu více při zemi a zajímala se, proč nejsme dnes ve škole, když je středa.

 

PO OKOLÍ

Udržovaný park, říční kanály, čluny na hladině a starodávná hráz, spousta labutí. Takto nás vítá Stratford nad Avonou, rodiště legendárního Williama Shakespeara, v dalším horkém slunečném odpoledni.

Oxford, místo původu velké většiny našich školních učebnic anglického jazyka, město s šestatřiceti kolejemi, město, ve kterém je pěkné horko. Vyrážíme na prohlídku nejrozsáhlejší Christ Church College. Na první pohled je znát, že britská univerzita znamená něco jiného, než česká vysoká škola. Vše působí obrovsky, honosně, slavnostně. Budovy jako vystřižené ze světa J. K. Rowling s architekturou 13. – 16. století se spíše podobají hradům či klášterům než vzdělávacím střediskům. V kolejní kapli hrají varhany, s nimiž po chvíli svedeme úspěšnou bitvu o chvíli ticha pro naši písničku.

Picnic. Nad ostrovy se již smráká, ale nám se ještě domů nechce. A tak pořádáme Pravý Anglický Picnic na trávě v parku nad městečkem St. Albans. Rozložili jsme svá deková teritoria a jako rodilí Angličané vybalili rozmanité pochutiny. Nyní fasujeme báječné housky s výtečnými cereáliemi, sýrem a nektarinkou. Kytary tvoří příjemnou kulisu. Přemluvili jsme Markétu, aby svou obrovskou rodinnou deku přisunula k našemu ručníku. Vážně není tak špatné být Angličanem.

 

KONEČNĚ LONDÝN

 

Hinduistický chrám uprostřed uspěchaného Londýna. Co tady dělá? Vyrostl zde na přání početné londýnské hinduistické komunity během pouhých třicet měsíců.  Hinduisté v celé své historii nikdy nevyvolávali žádné války. Když bojovali, tak prý jedině při obraně svých území. Pro Evropana zůstává záhadou, jak v situaci, kdy životní partnery pro své děti vybírají rodiče, může být rozvodovost v indických zemích o tolik nižší než u nás. Všichni lidé, se kterými jsme se v okolí chrámu setkali, jednali velice přívětivě a s úsměvem přehlíželi naše jazykové nedostatky. Dokonce se uvolili pozvat nás na jednu z chrámových bohoslužeb, která započne, jen co sochy bohů poobědvají. Ženy a muži sedí odděleně pod magickou  kopulí svatyně z bílého mramoru. Muži vpředu, ženy za nimi. Divné, že? Zvonky v rukou mnichů se rozeznívají, dveře před sochami božstev se pozvolna otevírají, chrám prostupuje vše pohlcující spiritualita, těžká, sladká a omamná vůně. Dlouhá, tichá, nám nesrozumitelná píseň zní do nekonečného ztracena. Ještě dlouho potom zůstáváme tiší.

Po obědě ve zdejší škole honem zkoušet, převlékat a zpívat pro hromadu malých Hindíků. Na koncertech pro děti jde vždy do tuhého. Sladká robátka jsou buďto zaujata a pobavena, tedy poslouchají, a povídají si jenom málo. V opačném případě můžeme mít o zábavu postaráno my v marné snaze zjednat si pozornost a respekt. Obava se však nepotvrdila a nám všem po příchodu na jeviště poklesly brady až k mašličce u límce. Přivítalo nás neuvěřitelné ticho. I ty nejmenší děti v barevných uniformičkách seděly poslušně ve své třídní řadě za sebou na zeleném koberci a roztomile poulily obrovské oči na naše modré peleríny. Na chvíli mě napadlo, zda zde nepoužívají kruté tělesné tresty, jenže to skoro vypadalo, že je opravdu zajímáme. Tleskali velice důkladně při každé delší pauze uprostřed písničky, v očích zvědavost a zaujetí. Vlastně nedokážu říct, kdo byl z koho více nadšen, jestli my z dětí, nebo ony z nás. Trapné a banální problémy jako nesnesitelné horko až nedýchatelno šly tentokráte stranou.

            Poprve nefalšovaně anglicky prší. Užijeme si tedy Londýn z autobusu, abychom ho v následujících dnech mohli podrobně prozkoumat pěšky. Spatřujeme pak legendární učebnicové pojmy: Big Ben a černé taxíky. Westminster Abbey a červené telefonní budky. Následují London Eye, Downing Street, St James‘s Park, Buckingham Palace, St. Paul Cathedral, Milenium Bridge, Tower, Tower Bridge, Piccadily Circus, prostě na co si v Londýně vzpomenete včetně čínské čtvrti (zde pizza dle vlastního výběru) a pouličních kejklířů na Leicester Square. Nejvíce nám učarovala bílá paní s růží, Polka, jak později zjišťujeme. Byla milá, obzvláště za pár centů, nejvíce na Matouše, který kdesi vynašel polské groše. My byli taky milí, kdosi jí na rozloučenou omylem převrátil pokladničku a všechny mince vysypal.

Vítá nás Trafalgar Square s pomníkem Admirála Nelsona, čtyřmi lvy, spoustou holubů a hlavně Národní galerií, do jejíchž hlubin se za chvíli noříme. Setkáváme se zde s nejznámějšími světovými díly, jejichž kopie někteří denně potkáváme na gymnaziálních chodbách. Namátkou: Van Goghovy Slunečnice, Svatba Arnolfiniových Jana van Eycka, Vyslanci Hanse Holbeina, Velázquezova Venušina toaleta, Botticelliho Venuše a Mars i mnoho dalších. Výjimečný zážitek!

            Do poněkud odlišných oborových hladin se dostáváme návštěvou Přírodovědeckého muzea. Ve velkolepé budově mnoha pater a křídel shlížíme výstavy od dinosaurů až po ekologii. Expozice jsou pojaty zábavnou formou, můžeme na vlastní kůži vyzkoušet zemětřesení, tvorbu hurikánu, vodní erozi. Své znalosti ověřujeme v mnoha testech a hříčkách. Ani mnohahodinový rozchod by nestačil ke shlédnutí všech zdejších atrakcí.

 

GREENWICH

 

Pomalu a důstojně kráčíme k nultému poledníku u Royal Observatory. Jdeme ve skupině tak jako už stokrát a přece je dnes něco jinak. Nikdo nefotí, netvoříme ani malé rozestupy, roztomile po sobě šlapeme, rameno na rameni. Ještě dva dny, pak už nic, tak si chceme být blíž. Ještě chvíli, beze slov, jen tak spolu, starší spolu s docela malými. Osm bílých tašek v rukou vždy vyrovnaných dospělců. Chápou všichni. Chvíli postojíme na obou polokoulích, dále po betonovém chodníčku mezi opravdovými fíky až k rozkvetlému prostranství, které se pro osm z nás má stát osudným. “Ještě ne, ne dnes a ne zítra”, běhá v hlavách všech, když předstupuje našich osmi nejdéle životem zkoušených. Jitka, Kuba, Vendula, Eva, Jarča, Lenka, Lucie a Radka. Každoroční tragikomedie opět propuká, spotřeba papírových kapesníků během chvilky prudce vzrůstá, kdo nemá, je out. Sbor, který nerozhodí uchozené kilometry, desinfekční WC, housky se semínky, vedra, lijáky ani vichry, je v naprostém rozkladu po několika melancholických vzpomínkách na události minulé. Další hrstka dospělých dětí míří vstříc zbytečnostem jako je maturita, vysoká škola, zaměstnání a taky vlastní ratolesti, které s počátkem školní docházky hrdě obléknou růžové šatičky a po dvanácti letech se i ony budou těžce loučit. Tradiční zpěv spíše cituplný než krásný, taková působivá recitace v neurčité tónině, ono se dost špatně zpívá, když dirigent v mlze splývá s okolní krajinou.

 

 

 

 

TUNELEM DOMŮ

 

V tichosti vstřebáváme zážitky posledních dní, naposledy se kocháme britskou zelení. Bylo to moc fajn a stálo to za to. Tunel pod kanálem nás vrátí na pevninu a vbrzku nás vítá poslední štace, vlídný a přátelský Bad Hersfeld. Skvělá péče, slavnostní přijetí na radnici a poslední koncert. Statthalle s jevištěm, které znamená konec letošní sezóny. Dobře naučenými pohyby dáváme v rychlosti dohromady stupně a klavír. Akustika trochu zlobí, není to žádná katedrála. Nevadí, poperem se. Po zkoušce svačina, trochu ji setřást krátkou procházkou a do gala. Krásní jsou všichni. První, čtvrtá, třetí, druhá řada a začínáme. Krátké řeči jsou odbyty, my si začínáme užívat, parádní atmosféra panuje od začátku. Zpíváme nejen publiku, dnes hlavně pro sebe, protože se nám chce, víte? Potlesk je vedlejší produkt. Matoušovo a Vendulino sólo opět zabralo, i nám je do smíchu. Hala spokojeně vrní, co víc si přát?

            Poslední báječná hersfeldská snídaně, nastrkat ty zpropadené věci do kufru, uvelebit se na sedadle a sledovat ujíždějící krajinu. Některým je špatně z toho, že už jedeme domů, jiní tradičně v poklidu usínají. Pořádně se probouzíme až při psaní lístečků s postřehy ze zájezdu. V závěru cesty je společně čteme. Každý něco přidal, byla řečena spousta velkých krásných slov. Naše myšlenky pluly často na stejné vlně. Rozumět je důležité, ale rozumět si je důležitější. Každé dítě procházející sborem je k tomuto porozumění dlouhá léta krůček po krůčku vedeno. A to je moc dobře. Díky je málo. Aká si mi krásná, ty rodná zem moja…          

 

                                                                                                   Hana Kucharčíková (kráceno)

 

Závěr

 

 

Dlouho jsem přemýšlel, co podstatného vybrat z dodaných materiálů o dětském sboru ze Šumperka. Dodané články však na mě tak sugestivně zapůsobily, že jsem je ponechal v plném znění. Nejen proto, že kořeny sboru jsou u nás,v Želechovicích nad Dřevnicí, ale v „anglické mozaice“ přímo na vás dýchá překrásná atmosféra lidské soudržnosti. Příkladné praktikování náplně života souznějícího s kosmickým řádem, nepodléhajíce šířící se pakultuře. My, kteří si již hodně pamatujeme, i střední generace, je naší povinností otevírat dětem brány opravdového umění, které čiší  odněkud z vyšších dimenzích „Bytí“, přes vyvolené velikány. V takové to kráse, se nachází i smysl života. Jen dobře naslouchat a vnímat i srdcem.

 

Milí mladí lidé. Nechcete prožívat i vy takové anabáze? Máte možnost i zde ve Zlíně. To ovšem záleží na každém z vás. Vždyť život velmi rychle plyne. Rok před námi je dlouhá doba. Avšak rok za námi, to je jako včera. Čas je neúprosný, nepočká.

 

 

Želechovice nad Dřevnicí, listopad 2005

Sestavil a doplnil: František Rosík,

Technicky zpracoval: Radek Knap