Ano, zima je období náročné a mnohdy dosti únavné. V našich zeměpisných šířkách je však jedním z pravidelných ročních období a příroda ji tedy potřebuje. Pro rostliny a stromy je odpočinkem po vyčerpávajícím vegetačním růstu, tvorbě květů, plodů a semen, v říši živočišné pak krutým, ale spravedlivým nástrojem přírodního výběru.

Pro člověka dnešní doby už zima nepředstavuje čas hladu a nedostatku potravin, jako dříve, ale spíše příležitost pro odpočinek od podzimních prací a očekávané zimní radovánky a sporty. I pro toho, kdo se ve volném čase rád prochází přírodou a zvídavě pozoruje nejrůznější tvory, má zima své kouzlo.

Pravda, asi stěží spatříme zástupce hmyzu, obojživelníků či plazů, ale naopak je zima vhodným okamžikem pro setkávání se s našimi savci a ptáky, z nichž mnozí k nám zalétají ze severu právě v těchto dnech.

Sněhová pokrývka je ideálním podkladem pro stopování zvěře. Člověk, který se vydá
do některého ze zapadlých koutů našeho okolí, se pak nestačí divit, kolik roztodivných tvorů je obývá. Na pasekách, mýtinách a kolem potůčků se odehrávají celá dramata, která si znalec může zpětně přečíst jako v knize. Naučit se to však může každý, stačí jen mít chuť, trochu snahy a dobrodružství začíná na první polní cestě, za prvním remízkem. Jednou se vydáme
do Vratišova, kde se setkáme s pěšinkami srnčí zvěře, která se tu v zimním období sdružuje do dvaceti i vícečlenných stád, zaujmou nás lehké, do sněhu se jen jemně propadající otisky, záhadně končící u nejbližšího stromu. Tajemství je rozluštěno ve chvíli, kdy na nás jeho původce, veverka shodí smrkovou šišku. Tu a tam objevíme v krajině i stopy větší než srnčí, s výraznými otisky paspárků, památku na noční přechod divočáků. Jindy zamíříme
do Milenov, kde se setkáme se stopou podobnou psu, jen rozložení prstů nám podá důkaz
o přítomnosti predátora naší přírody, lišce, shánějící v tvrdé zimě něco na zub. Hustě pošlapaný sníh je zvláště v místech, kde myslivci přikrmují zvěř, u krmelců a zásypů, kde si libují zvláště bažanti. V hlubších lesích Zeleného údolí a mezi Drdolem a Slavickým kopcem, přírodními „strážními věžemi Želechovic“ se občas, jako toho bylo svědkem i letos pár šťastlivců, ukáže mnohem vzácnější host-stáda jelení zvěře. Ale příroda má vždy nějaké překvapení. V loňském roce jsem procházel borovým lesíkem v místech zvaných „Drahy“
na Jaroslavicích, když se mi pod nohy připletla klikatící se stopa malého zvířátka, jehož totožnost jsem hned správně neodhadl. Sledoval jsem tuto pěšinku několik desítek metrů a objevil jsem místo, kde tajemný tvoreček přespával. Druhého dne (to bylo zřejmé, poněvadž stopa dále nebyla tolik zaváta sněhem) pokračoval v cestě a opět si zdříml. Tak jsem postupoval a byl stále zvědavější, až jsem zachumlaného v suchém listí objevil nerušeně odpočívajícího ježka. Když se po dlouhých mrazech na pár dní oteplí, probouzí se ze zimního spánku a shání ve svém okolí něco k snědku. Pro stopaře pak zůstává takový příjemný zážitek dlouho v mysli a vzpomínkách. A právě tím se učí a zdokonaluje. Když vytrvá, stane se
pro něj každá stopa, otisk, lože, šupina šišky, trus či poškrábaná kůra jednou stranou knihy nekonečného příběhu, jehož autorem je samotná příroda.

Doba, kdy naše krajina zbělá kobercem sněhových vloček, je více než vhodná také k pozorování ptactva. Můžeme za nimi vyrazit do lesů, ale pokud jsme lenivější, stačí
do zahrady před okno umístit krmítko s vhodnou náplní a pak už jen zatopit v kamnech, uvařit čaj s medem a pozorovat. Nebude to zřejmě hned, ale také to nebude trvat dlouho a přiletí
za námi první návštěvník. Možná to bude známý vrabec nebo sýkora koňadra, ale třeba to bude i druh natolik vzácný, s jehož určením nám bude muset pomoci atlas. A tak je to i správně, člověk by měl využít každý okamžik k tomu, aby se něčemu přiučil. Zima je skutečně tím pravým obdobím pro začínající ornitology (ti, kdo se zabývají ptactvem). Ptačích druhů je u nás méně než v létě, stromy jsou bez listí, čímž je i pozorování snazší a navíc můžeme opeřence přilákat pomocí vhodného krmiva jen kousek před naše okno. To slůvko „vhodné“ bych rád zdůraznil, neboť můžeme špatným složením krmiva ptáčkům hodně ublížit, případně jim neúmyslně způsobit zažívací potíže či dokonce smrt. A to by určitě nikdo z nás nechtěl! Vyvarujme se tedy toho, abychom k tomuto účelu používali odpady z naší kuchyně, v žádném případě se nedoporučuje pečivo a jiné kynuté výrobky, potraviny s obsahem soli a koření, plesnivé či jinak zkažené produkty….. Každý ptačí druh však má rád něco jiného. Použijme tedy různá lákadla a pozorujme, co komu chutná.
U sýkorek a brhlíků to nejspíše bude slunečnice, mák a jiná olejnatá semena. Kosy, drozdy kvíčaly a vzácné brkoslavy severní (viz zvláštní článek v této rubrice) spíše nalákáme
na jablka a nejrůznější bobule. Ptáky zrnožravé-vrabce, hrdličky, zvonky aj. , které poznáme podle silnějších zobáků, potěší nejvíce semena obilnin. V obchodech se dají koupit i speciálně tvarované výrobky ze směsi semen a tuku, které si můžeme vyrobit i doma zalitím
do květináče či kelímku od jogurtu. Chceme-li se radovat z takového nádherného návštěvníka, jakým je strakapoud (u nás žije pět druhů), pokusme se sehnat kousek hovězího loje a zavěsme jej na strom. Neměli bychom však zapomínat, že se ptačí krmítka mohou stát snadným cílem predátorů, zejména koček, proto je umisťujme do dostatečné výšky a patřičné vzdálenosti od hustých keřů. Jestliže splníme všechny tyto požadavky, můžeme se radovat z mnoha nejrůznějších hostů (sám jsem jen letos napočítal 17 druhů), pozorovat, čemu dávají přednost, jak se na krmítku chovají, zda jsou agresivní k ostatním nebo se rádi podělí, v kterou denní dobu přilétají apod. Myslím, že u krmítka se člověk nikdy nenudí a navíc je to příroda na dosah z naší domácnosti, což může být vhodné zvláště pro ty starší z nás, kteří se už v hlubokém sněhu neodvažují dále divočiny. A i pro děti je pozorování ptáčků na krmítku jistě vhodnější a poučnější než kterýkoliv program v televizi.

Zimní příroda však má i jinou složku-tu neživou, která také a možná ještě více udivuje lidskou duši. Západ slunce nad bílými pláněmi a stromy zapadané čerstvým sněhem jistě nenechají chladným žádné otevřené srdce. A co teprve naše Dřevnice a potůčky, které ji napájejí ze všech stran, údolí a roklí v našem kraji? Pohled na zamrzlé vodopádky v nás vyvolají pochyby, zda výraz „neživá příroda“ je skutečně na místě. Když pak v blízkosti řeky zahlédneme ledňáčka (symbol našeho sdružení) nebo skorce vodního, ptáka lovícího hmyz běháním po dně hluboko pod hladinou, jistě si řekneme, že každé roční období má skutečně v naší přírodě mírného pásma své místo a zima v tom rozhodně není žádnou výjimkou.

Pavel Hurta, únor 2005

Želechovice nad Dřevnicí