Kraje ovládané panenskou přírodou, hustými lesy a koryty divokých a nenarušených řek jsou pokladem spíše dalekého severu. I v naší zemi jsou však alespoň malá místečka, kam se člověk může uchýlit před rušnou civilizací a najít vytoužený klid vprostřed ticha přírody. Jeden z těchto drobných klenotů se nachází přímo v blízkém okolí našich vesnic, avšak málokdo jeho tajemství odhalil. Východně od Lužkovic, pod klečůvským kopcem se táhne asi 3 kilometry dlouhé údolí, jehož středem si proráží cestu úzký potůček. Tento podivuhodný kraj opředený mnoha pověstmi se na první pohled příliš neliší od jiných jemu podobných jako třeba Milenovy nebo Vidovy. Takový je však jen jeho první, asi kilometrový, úsek, protnutý dvěma cestami (shora, kolem Tvrze a spodem podél potoka), doplněný několika chatami a do jisté míry i hojně navštěvovaný místními obyvateli. V jeho další části už je ovšem příroda téměř nerušena a melodii údolí vládne pouze bublání potůčku a zpěv ptáků.

Vstupní branou je (dnes už zasypaný) sklep v blízkosti klečůvského mostu, který prý byl kdysi východem z tajné podzemní chodby patřící k tvrzi nad Lužkovicemi. Kdo si chce ověřit svou obratnost, může přeskočit brodek přes potok, ostatní přejdou po kamenech. V těchto místech je možno každoročně na jaře spatřit chomáče černých vajíček, z nichž se později vylíhnou pulci a zaplní blízkou tůňku. Trpělivému a pozornému návštěvníkovi jistě neuniknou ani pstruzi míhající se pod kořeny vysokých olší. Za posledním políčkem si zase přijdou na své milovníci ptactva. Ve starých vrbách si vykotlali bezpočet děr strakapoudi, dnes zde však hnízdí i mnoho jiných dutinových druhů (brhlíci, špačci, sýkorky…). Na jednom stromě jsem letos dokonce objevil i hnízdo mlynaříka dlouhoocasého-obdivuhodná, ze všech stran uzavřená stavba, dovedně spletená z mechu, lýkových vláken a ozdobená lišejníkem. Později jsem však musel litovat, neboť hnízdečko tohoto krásného ptáčka vybrala sojka zlodějka. I takto krutá může být příroda. Mnohem větší vzácnost jsem u potůčku spatřil před několika lety, když jen pár metrů přede mnou vzlétl čáp černý, žijící na rozdíl od jeho bílého příbuzného v hlubokých lesích. Kousek dál se v příkrém svahu po levé straně objeví malý chodníček spojující obě cesty. Ten bývá po určitou dobu každoročně ozdoben nádhernými květy chráněné lilie zlatohlavé. Následuje mýtina s malými, ale hustými babykami a hlohovými keři, která je rájem drobného ptactva. Proto zde skrytě hnízdí mnoho druhů pěnic a budníčků. Olšový hájek u potoka je důkazem regenerační síly přírody. Před několika lety zde byly vykáceny staré olše a dnes jsou již opět ztrouchnivělé pařezy zastíněny čerstvým obrostem. V dalším úseku se začíná údolí větvit do mnoha roklí a strží, z nichž nejznámější je „Zlámaný kaňon“ s prastarým „Netopýřím dubem,“ v jehož dutině kdysi podle pověsti tragicky zahynul Alois Vratiš, jehož jméno dnes celé údolí nese – VRATIŠOV.

Po několika desítkách metrů končí i spodní cesta a postupně začíná divočina. Porost je stále hustší a méně prostupný. Zvláště v zimě je zde ovšem možno pozorovat srnčí pěšinky, které tu a tam křižují krajinou a míří k některému z krmelců, které jim zde myslivci připravili. Za mimořádnou pozornost stojí také Vratišovský potůček. Před pár lety zde vodní erozí a sesuvem koryta vznikl asi dvoumetrový vodopád, který skauti pojmenovali po významném malíři a architektovi, který navrhoval i interiér želechovského kostela jako Peňázův vodopád. Čas ukázal, jak proměnlivá je naše příroda a jak se tok potůčku mění. Nachází se zde i spousta jiných drobných vodopádků a splávků. Okouzlující jsou i nekonečné meandry, které se na slunci vinou údolím jako zlatá nit. Takové dříve byly všechny potoky a řeky. Jak asi vypadala Dřevnice před regulací? Na jaře před olistěním stromů je navíc vlhká půda ozdobena kobercem sasanek a trsy petrklíčů a plicníků. V těchto místech (asi v polovině údolí) se Vratišov začíná dramaticky zužovat. Ačkoliv je zde z obou stran obklopen poli, zachovává si stále ráz divoké, nerušené přírody. V podzimním období se červená obsypanými keři hlohů a šípků, tu a tam je možno objevit i nádherné oranžovorůžové plody brslenu, dříve nazývané farářské čepičky. Svůj malý ráj zde mají i velká zvířata. Málokde je například možno v zimě pozorovat tak velká stáda srnčí zvěře. Také lišky zde mají svá doupata a v době zralé kukuřice si tady libují divočáci. Na konci Vratišova se už nachází pouze úzký pruh stromů a kdo dojde až sem, jistě se pokusí v husté trávě objevit hlubokou tůňku s vyvěrajícím pramenem.

Takový je tedy náš Vratišov, plný ptactva, zvěře a hmyzu, nádherné přírody, jejíž nejvzácnější dítě, potůček, toto vše živí a spojuje. Vratišov je také plný překvapení, která může každý z nás odhalovat a těšit se jimi. Je však i velmi proměnlivý a každé roční období mu dodává své originální kouzlo. A kdesi vysoko na obloze krouží vládce údolí, káně, a vše z nadhledu bystrým okem pozoruje. Vratišov je místem krásným a až podivuhodně málo známým. Snažme se jej tedy nacházet a obdivovat, zároveň ale i chránit a být k němu ohleduplní, aby stejně bohatým a čistým zůstal i pro další pokolení.

Pavel Hurta, Želechovice n./ Dř., srpen 2004
Technicky zpracoval: Radek Knap