Účast na jeho posledním rozloučení byla velká a mnozí účastníci se do kostela vůbec nevešli. Zaznělo i několik smutečních projevů. Jedním z nich byl i projev Jiřího Jurčáka, nynějšího předsedy FK Lužkovice - Želechovice, klubu, kterému Miloš zasvětil celý svůj život.

Miloš Nečas odešel navždy

Po ovoci poznáte je. Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává ovoce špatné. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést ovoce dobré. A tak je poznáte po jejich ovoci.

Slova, která jsem si v úvodu vypůjčil z Knihy knih, mne při vzpomínce na našeho bývalého pana učitele, vychovatele, spoluhráče, trenéra, obětavého funkcionáře, ale vždy hlavně velkého kamaráda, napadla jako první a neopustila mne ani teď, když píšu tyto řádky. Protože v pondělí, 8. 4. 2013, kdy jsme se v Římskokatolickém kostele v Želechovicích s panem Miloslavem Nečasem přišli rozloučit, bylo toho ovoce z jeho stromu života požehnaně všude, kam můj zakalený zrak zabloudil.

Měl jsem to štěstí, že jsem s Milošem, jak jsme ho ještě nedávno všichni oslovovali, prožil celý život. Ještě jako malý kluk jsem obdivoval jeho úžasné fotbalové umění. A pak, po celou školní docházku patřil k mým nejoblíbenějším učitelům. Pan učitel Nečas dokázal to, že velká většina z nás se do jeho hodin často i těšila. A to nejenom do hodin tělocviku, což bylo tehdy pochopitelné, ale i do předmětu, který nepatří zrovna k nejoblíbenějším, do chemie. Na svých srazech bývalých žáků naší školy, po několika desítkách let, jsme spolu s ním vzpomínali na kysličníky, rovnici hašení vápna a na to, jak jsme mnozí z jeho vyučovacích hodin žili i dále, na středních školách.

„Miloš - chudobný vesnický učitel“, téměř vždy dodával, když se představoval. Ale my všichni, kteří jsme ho poznali, víme, že nebyl jenom tak „nějaký“ venkovský učitel. Byl to jeden z posledních kantorů dřívějších generací. Kantorů, kterých si vždy vážili všichni rozumní a významní občané v obci a který si tuto vážnost vybudoval nejenom svou prací, ale hlavně tím, že mezi nimi a hlavně s nimi, prožil celý svůj život a byl vždy jako jeden z nich. S panem učitelem Nečasem neodešel žádný jenom „chudobný vesnický učitel“, ale Učitel a opravdová osobnost, na niž drtivá většina jeho žáků a spoluobčanů nezapomene do smrti.

Jeho velkou životní láskou byl sport a zejména pak fotbal. Byl vynikajícím hráčem. Talent a fotbalové umění bylo umocněno jeho vysokou inteligencí a v mládí byl v hledáčku funkcionářů oddílů z mnohem vyšších soutěží. Vyprávěl mi, jak ho zkoušeli i ve Zlíně. Ale i když měl vždy spoustu přátel po celém okrese a kraji, vždy nejvíce miloval svůj mateřský klub v Želechovicích a Lužkovicích, kterému zůstal věrný prakticky po celý život. Po skončení své úspěšné kariéry, kdy často bojoval o titul nejlepšího střelce okresního přeboru a byl i u toho, když mužstvo postoupilo do vyšší třídy, zůstal svému klubu věrný i jako funkcionář a trenér. Ovšem byl vždy připravený vzít do ruky lopatu a hrábě a mezi prvními pomáhat na brigádách při budování šaten, areálu, nebo při záchraně hřiště po zničujících povodních. Ale asi nejvíce uznání si zaslouží jeho práce s mládeží. Práce dlouhodobá, trpělivá a vždy nezištná. Vychoval pro náš oddíl mnoho úspěšných fotbalistů. Tato jeho práce byla tak významná, že na ní stojí úspěšná existence našeho fotbalového klubu až dosud. Asi by se našlo málo fotografií z dětských dnů, tělovýchovných akademií, ale i mnoha dalších společenských akcí, na které by se neobjevila usměvavá tvář Milošova.

I v posledních letech, když odešel na zasloužilý odpočinek, zůstal našemu fotbalovému klubu věrný. Scházel se se svými přáteli na jihozápadní tribuně prakticky na každém domácím zápase. S naším mužstvem tak žil i nadále, zápasy vždy intenzivně prožíval a kluky vždy povzbuzoval k lepším výkonům a všichni ho za to měli moc rádi.

Nyní nás tedy, náš kamarád Miloš, opustil navždy. Měl rád lidi a lidé měli rádi jeho. S jeho přednostmi i slabostmi. Miloš měl rád život a prožíval ho vždy naplno. Někdy svým lidským slabostem podlehl a ne všem se to vždy muselo líbit. Ale jak je všeobecně známo, lidskému patří vše lidské. A to byl Miloš ze všeho nejvíce – lidský. Nesnášel nespravedlnost. Přetvářka a lež mu byla cizí. Přímý, obětavý a vždy připraven pomoci.

Rozloučili jsme se s člověkem, u kterého slova o tom, že s námi a v nás, zůstane navždy a že na něj nezapomeneme, nejsou jen prázdnou frází. Měl jsem velké štěstí, že jsem mohl svůj život prožít vedle takového člověka, jako byl pan Miloš Nečas. Bude nám všem opravdu chybět.

Jiří Jurčák