POVĚST O STUDÁNCE MILENOVCE

Dnes už nikdo jistě neví, zda se příběh, který budu vyprávět, skutečně stal nebo se zrodil v mysli poutníka, procházejícího tímto kouzelným krajem. Tak či onak, pravdou zůstává, že se mnohokráte opakoval v lidských dějinách. Ztište se tedy a poslyšte události dávných dob, kdy dědiny tvořilo pár dřevěných chaloupek, hliněná náves, na níž si hrály děti, krajinu lemovaly úzké pruhy políček a ovocných alejí a celou zemí se nesla vůně šalvěje a mateřídoušky. Poslyšte příběh o lidské zradě, ničivé moci majetku, bezohlednosti, ale také o odpuštění, bratrské lásce a smíření.

Tenkrát se v chudém stavení v Želechovicích narodila Martinu Milenovi a jeho ženě Elišce dvojčátka, dva chlapci. Celá dědina i přátelé z okolí se sešli, aby na svět přivítali ten vzácný dar. Lidé tehdy žili skromně, každý však přinesl nějakou drobnost. Šťastní rodiče pak jako poděkování Pánu Bohu svým dětem dali jména podle synů Zebedeových, Jakub a Jan.

Chlapci rostli, sílili a činili radost rodičům a všem lidem, kteří je potkali. Byli to skuteční bratři, jeden bez druhého chvíli nevydržel a při hrách i práci stáli vždy při sobě. Rodina časem zbohatla a tentokrát již mladí muži vystavěli krásný dům, v němž vládlo přátelské prostředí a otevřená náruč matky Elišky. Každý sem rád zavítal a především chudí a nemocní poutníci tady nacházeli vlídné útočiště.

Martin Milena zestárl a zdraví mu přestalo sloužit. Jednoho dne přišel za svými syny s tím, že pro ně má velký úkol. Na přesně vybraném místě musejí postavit studnu. Ne však obyčejnou, ale širokou a hlubokou jako žádná jiná v okolí. Jakub a Jan tomuto přání nerozuměli, vlastní studnu měli a také po celé vesnici jich bylo dostatek. Žádali otce
o vysvětlení, ten však pouze slíbil, že se vše dozvědí, až bude dílo hotovo.

Bylo povoláno mnoho dělníků a dlouho trvalo, než se práce přiblížily
ke konci. Lidé zvědavě obhlíželi stavbu, nechápavě kroutili hlavami, vyptávali se, ale vysvětlení se jim nedostávalo. Teprve po dokončení velkolepého díla si starý Martin Milena, upoutaný na lůžko, zavolal oba syny a celé tajemství jim osvětlil. Cítil blízkost svého odchodu z tohoto světa a také poznal, že bohatá a úrodná léta, ve kterých mladíci vyrůstali, brzy skončí a nadejde období sucha, strádání a hladu pro lidi i zvířata. Studna, kterou vystavili, má v tomto krátkém, avšak těžkém období sloužit celým Želechovicím a blízkému okolí a její voda musí být vždy každému zdarma přístupná. Jakub a Jan se velmi podivili zvláštnímu přání svého otce a varovné předpovědi neúrodných let příliš nevěřili, avšak splnění této prosby mu oba přislíbili.

Martin Milena zemřel ještě téže noci. Mnoho lidí bylo zarmouceno smrtí velkého člověka, muže moudrého, pracovitého, s dobrým srdcem  plným porozumění a pochopení a obětavého pomocníka všech potřebných. Dlouho nezažily Želechovice tak velký pohřeb. Život však šel dál a léta běžela. Už se zdálo, že z Milenovy předpovědi nic nebude a i oba jeho synové ji považovali za výplody bujné fantazie starce nad hrobem. Po pěti letech ovšem přišla prudká změna.  Již zima byla beze sněhu a lidé marně vzpomínali na každoroční jarní tání, v létě byla celá země rozpukaná suchem, Dřevnice se změnila v páchnoucí stoku a Obůrek vyschnul úplně. Lidé měli málo vody, sotva pro napojení sebe a dobytka, jen v hluboké studni bratří Milenů se jako zázrakem držela stále vysoká hladina, která postačovala i na zavlažení těch pár malých políček. Celá dědina se musela uskromnit, avšak nikdo netrpěl hlady a žízní, neboť každý měl přístup k Milenově studni.

Sucho nepadlo jen na Želechovice, ale zasáhlo i celé okolí. V mnohých místech začal hynout dobytek a poté i lidé. Jednoho dne přicestoval do Želechovic Matyáš Kučovan, kdesi od Holešova, s početnou rodinou. Znal se s Jakubem Milenou a požádal ho, aby u něj mohli nakrátko pobýt, než ty zlé časy přejdou. Jeho žena a děti velmi trpí hladem a nemají kam jít. Bratři Milené se slitovali nad touto chudou rodinou a nabídli jí přístřeší ve svém domě. Matyáš s díky přijal a slíbil pomoc v hospodářství.

Čas šel dál a Želechovice ve skromnosti překonávaly toto krušné období. Bohužel pouze do chvíle rozkolu mezi bratry Mileny. Jakub stále častěji vysedával dlouho do noci se svým hostem při pití a hře karet. Matyáš Kučovan jen velmi málo dodržel ze svých slibů a Jakuba více a více dostával pod svůj vliv. Ten nic nedbal varování svého bratra a v kartách již prohrál značnou část rodinného majetku včetně části, která mu nenáležela. Nakonec ohradil studnu, nechal ji hlídat a za vodu, která byla jediným významným zdrojem
pro Želechovice, začal vybírat nemalé peníze. Nakonec Jan, nesouhlasící s porušením slibu otci, vzal starou maminku, pár oveček a odešel za dědinu do údolíčka směrem k Jaroslavicím. Tady měli Milené kus jasanového lesa, jejichž těžbou a prodejem se Jan živil a i těch pár drobných pramínků, vytékajících hluboko ze země jim postačilo ke skromnému živobytí.

Mezitím lidem v Želechovicích došly peníze, aby si mohli kupovat drahou vodu z velké studny, políčka se zeleninou začala usychat a dobytek hynout. Pak se ovšem stalo ještě něco mnohem horšího. Hladina vody den ode klesala až i tato poslední záchrana téměř vyschla. Lidé začali opouštět Želechovice a dokonce i Matyáš Kučovan, když zjistil, co se stalo, vzal svou rodinu a od té doby ho již nikdo neviděl. Jakub Milena zůstal sám, bez bratra a matky, které zradil, bez dobytka, prohraného v kartách. Jen prázdný dům a suchá pole mu zůstala. K tomu výčitky z porušení slibu otci a bezohledného chování k přátelům. Přesto však mu svitla naděje. V modlitbě si vzpomněl na bratra a matku. Musí je požádat o odpuštění a  usmířit se s nimi. Jana nalezl, jak kolem koryta vyschlého potoka tahá těžké kmeny. Nikdo už dnes nezná slova, která mezi oběma muži padla, avšak Jan bratrovu pokoru a pokání přijal. Dále pověst praví, že v ten okamžik se začala na tom místě země zvedat, až z ní vytryskl malý pramínek vody, který stále sílil. Nakonec napojil celé koryto a na západě se zablýsklo. Netrvalo dlouho a po mnoha měsících dopadly na vyprahlou zemi první kapky deště. Krajina se opět zazelenala a lidé se mohli navrátit do svých domovů.

Snad Vám tento příběh zní jako pohádka. Pramen studánky Milenovky však na tomto místě vytéká dodnes, jen není vyzděn kameny a nadstřešen šindely, jako kdysi
po slavných událostech. Celé údolí pak nese název MILENOVA a málokde najdete tolik jasanů. Stará hluboká studna naproti Slovákově hospodě byla zasypána. Později byla na jejím místě vyhloubena jiná, ne tak velká, avšak je zahalena tajemným nařízením. Nikdy nesmí být oplocena, ale vždy má být volně přístupná pro kolemjdoucí.

Ať už se tento příběh stal či ne, pravdou zůstává, že i dnes stále mnoho lidí přemýšlí, z čeho všeho by mohli mít zisk, jak vydělat na tom, co ve skutečnosti patří všem. I dnes mnoho z nás propadá majetku a alkoholu. Přesto však v každé době má člověk naději v pokání a síla odpuštění a smíření má moc rozum člověka přesahující, dá se říci až pohádkovou.