Poklad v Lužkovicích

 

     V Lužkovicích na kopečku za vesnicú bývala tvrz. Šak ešče dneskaj lidé nadávajú majiteli domku, kerý je postavený na tvrzi „Tvrzovják“.

     Lužkovská tvrz zpustla za husitských válek. Tedy husité tvrzu dobyli, vylúpili a potém zapálili. Zhořelo všecko. Prf sa stavjalo ze dřeva.

     Vojáci sa přihnali v noci potichúčko, obklúčili tvrzu a mysléli si, že pochytajú všecky, keří tam sú, a peníze im seberú. Mezi liďma sa povídalo, že Tvrzovjáci majú moc peněz.

     Ale všeci sa zavčas obudili a utékli tajnú chodbú, kerá vede pod zemú z tvrze do Vratiškovského žleba. *

     To víte, že Tvrzovjáci neutěkali enom tak bez ničeho. Ale peníze, keré měli zakopané v zemi, už neměli čas vykopat a vzít sebú.

     A tak poklad zostal v zemi.

     Moc lidí sa pokúšalo poklad najít. Moc lidí štáralo na tvrzi do země. Ale místo peněz našli enom kúsičky zbraní a ohořelých střepů.

     Najposledy hledali poklad ogaři Tvrzovjákovi. Měli chalúpečku z kotovic. Tata im

povídá :”Ogaři, chalúpka naša sa už búrá, došková střecha je plná ďar a není zač ju popravjat.

Máte ít neskoro k asentu a a nemáte ani na pivo. Běžte sa pokusit o sčestí. Běžte za stařenkú Ozimovú, Ti sú nejstarší v dědině, ti vám poradijú dobře.”

     A stařenka poradila: “ V zemi je moc zlata. Ale horší je na ně trefit a dostat je! Mám zemský klúč aj zaklínací knihu, ale mosíte aj vy neco udělat! Kopat a orat nemosíte.

     Počúvajte! Přindete jedenáctého apríla. To je letos Velký pátek. A ten den není potřeba ani klúče, ani lopaty. To se poklady samy otvírajú … To ostatní vám potem povím.”

     A ogaři poslechli. Najprv šli na Hamberek pálit čarodénice a potém v noci ke stařence Ozimovéj. Ta im pravila:

     „O púlnoci to začne hrbúcat ve vaší stodole. Zem sa otevře a poklad sa vám sám ukáže!

A vy nesmíte nahlas rečnovat. Ani jedno slovíčko! …

A vemte si tlustú štachetu.

     Kotel s penězama zakryjete plachetkú a pomalúčku odnesete dom. A furt budete držat jazyk za zubama. Čujete? Nesmíte ani muknúť!” …

     “No, to je teho! My sme mysléli, že to bude horší a že sa mosíme porvať aj s čertama!” povídá Ozef Jankovi a už letěli oba dom. U okénca vartovali a počúvali, až ponocný u želechovského kostela bude trúbiť púlnoc.

     A dočkali sa. Zrovna u stodolových vrat plápolal modravý plamének. To svítil poklad prasklinú v zemi. Poté zem zahrbúcala a ogaři skočili do stodoly, vhodili na kotel plachetku a už vynášali na štachetě veličánský poklad. Radosťú sa obtúlali a báli sa nahlas smít …

     Ale do konca nevydržali!

     Janek zapackal ve dvércách stodolových vrátek a povídá enom tak potichúčku pro

seba: “To je těžky ak potvora!”

     “Ty trúbo, seš zticha!” okřikl Jana Ozef a hrrrrrrrrc … a poklad byl v čerty!”

     Oba teho moc banovali, dyž sa dom bez poklada vracali. Ozef pravíl tatíčkovi:”Stokrát bych sa pléščil po hubě a tobě Janku, přidal druhú stovku … Ale včilej su už na mú dušu zticha!”

     A Janek dodal smutně.” Já nepravím už radši nic … “ Stařenka Ozimova, dyž sa to dověděla, láteřila také.

     “ Já čula až do včilejška, že enom robky neudržijá jazyk za zubama. Ale haňba řečnovat!… Šak už to předsa víte, jak to dopadlo s chlapama na haňbu všeckým Lužkovjanům…”

 

 

* Za poslední války posloužila tajná chodba Kudlovským ateliérům za skladiště filmů a

přístrojů.

 

Báji vyprávěl roku 1968 78letý Ferdinand Filipi, řídící učitel na odpočinku v Želechovicích čp. 183. Narodil se v Holešově roku 1890, působil na obecné škole v Želechovicích v letech 1911 – 1952.  Báji slyšel od starých lidí v Lužkovicích.

 

 

Radek Knap, červenec 2004

Zdroj: Báje a pověsti z Vizovských hor, František Müller, vydáno v r. 1968

Zpracoval: Radek Knap