V té době jsem tam služebně pobýval. Napsal jsem mu jako skaut blahopřejný dopis do republiky, na který mně odpověděl a požádal mně, abych mu opatřil adresu na Ústředí alžírských skautů, se kterými měl zájem navázat staré styky. Kontakt jsem mu opatřil a zaslal. O svém skautování v Alžírsku jsem mu pak poreferoval po návratu z ciziny domů, kdy jsem mu dovezl také alžírské časopisy a jiné skautské materiály. Stalo se tak při návštěvě, kdy jsem ho navštívil s celou rodinou (manželka a dvě děti) v Lukách pod Medníkem v Čechách (celkem 2x). Bylo to hezké setkání v jeho celoročně obyvatelné chatě, kam se vlastně "schoval" před zvídavými zraky Stb. V tu dobu byla Spartakiáda a on ji v televizi sledoval. Paní Plajnerová právě trhala na zahradě jahody a donesla jich dětem plnou misku. Pak nás náčelník uvedl do místnosti, kde měl mnoho suvenýrů i ze světa a pokynul mému synovi Květošovi, aby si na památku nějaký vybral. Květoš se ostýchal a tak mu br. Plajner věnoval dřevěný nůž jako totem, který dostal od skauta z Kanady (Květoš ho má dosud). Asi po třech hodinách jsme odjeli domů s hezkými zážitky.

Podruhé jsme br. Plajnera navštívili, když jsme jeli do Berouna za synovcem na vojnu. Bylo to po cestě a tak jsme toho využili. Také nyní to bylo hezké setkání. Br. Plajner mně věnoval několik knih se skautskou tématikou a předal k posouzení také jeho Monografii A.B.Svojsíka s tím, že po přečtení ji mám zaslat do Brna jednomu architektu. Tak jsem také učinil. Pak jsme si dlouho dopisovali - vyměnili mnoho dopisů a dopisnic (mám je uloženy ve zvláštním svazku). S jeho svolením jsme také pojmenovali čistou studánku v lese v Klevtávkách názvem Studánka br. náčelníka Plajnera. O obřadu jsem ho dopisem informoval (byli se mnou věrní skauti a také můj bratr Ruda).

Výměnu dopisů pod názvem " Dopisy nejcennější ", opatruji dosud ve svém archivu.

V roce 1988 br. Plajner zemřel, jeho ženě jsem zaslal kondolenci. A památku na něho dosud pravidelně uctíváme každý rok na jaře na Tesáku, kam rád docházel v době, kdy ještě působil v Holešově jako profesor gymnázia. Byl také prvním poválečným předsedou MěNV v Holešově a za svou podzemní činnost za protektorátu dostal Válečný kříž.

První výročí jeho úmrtí jsme uctili v holešovském zámku, kde se sešlo mnoho jeho přátel. Celou akci vedl jeho žák br. Antonín Vémola. Dodnes mám telefonické spojení s jeho ženou. Více o něm mám zaznamenáno ve svém skautském Almanachu.

Nezapomínáme!

Stanislav Březík, Lužkovice, leden 2004
Zpracoval: Radek Knap